Field report s Terezou Váchalovou

Road trip ve třech

Valerie Hrubešová, 2. 11. 2019
Další článek

Přinášíme vám další Field Report. Tentokrát s travel & lifestyle bloggerkou, která pro vás připravila přesný návod ta to, jak objevit ty největší přírodní krásy evropských pohoří na Slovinsku a v Itálii, kam se vydala s rodinou.

Ahoj všem duším, které rádi objevují! Představuju vám střípky našeho výletu bez itineráře, který jsme podnikli na začátku léta. Protože zdaleka není všem dovolenkovým dnům konec, tak věřím, že naše kroky vedoucí na několik krásných míst v dojezdové vzdálenosti z domoviny, můžou někoho z vás inspirovat, kam se vydat na výlet. Anebo si na to třeba vzpomenete napřesrok.

Za první zastávku se dá považovat innsbrucká kavárna jménem Haep.i.nest. Můžu ji rovnou doporučit, protože vaří dobrý kafe (v nabídce je i filtr) a mají takovýhle neobvyklý venkovní sezení v podloubí. A potom, co jsme se tady osvěžili zevnitř, zastavili jsme se ještě na svlažení zvenku. Kde přesně to bylo už sama nevím, ale když se budete po cestě dívat z okýnka, najdete takových krásných míst nespočet.

K večeru jsme dorazili do italského městečka Val Gardena na kraji parku Puez Odle v Dolomitech, kde jsme se rozhodli přespat. Posloužilo nám k tomu místní parkoviště nad městem a namísto pohádky na dobrou noc jsme se kochali pohledem na ostré vrcholky hor.

Ráno jsme sbalili snídani do batohu a vyrazili si ji vychutnat do kopců, které vypadali, jako kdyby je někdo stvořil ve Photoshopu. Na holej pupík ale přísahám, že jsou pravý!

Po kratším snídaňovém výletu a po slibu, že se sem rozhodně ještě někdy (brzo!) vrátíme, jsme se nalodili zpátky do auta a vzali to přes horský průsmyk Passo Sella s výhledem na majestátní Sella Rondu. V jeho několika téměř 365° zatáčkách jsme si pořádně potrénovali žaludky.

Po příjezdu do údolí jsme vdechli jednu pizzu a nasměrovali to na Gardu, naši srdcovku. Kdo z vás tu ještě nikdy nebyl, doporučuju návštěvu všema deseti.

V Riva del Garda jsme se nastěhovali do kempu přímo u jezera, takže jsme to neměli pro pár tempíček daleko. Strávili jsme tu dva dny. Přes den jsme se poflakovali a oba večery jsme vyrazili zmrzlinu do města. Ačkoliv nejste u moře, žije to tady večer úplně stejně. A když se k tomu přidá večerní klidná vodní hladina, zaparkované plachetnice, pobíhající pištící děti a historické centrum se zmrzlinárnou na každém rohu, člověk rychle zapomene, že u moře vlastně není

Po klidovém režimu v kempu jsme opět zvedli plachty a jeli se po pobřeží podívat do městečka Malcesine. Jeho středověký uličky jsou čarovný… jenom se sem vypravte ideálně brzo ráno, protože tuhle čarovnost obdivují přes den davy turistů. Nicméně pokud se tu zdržíte déle, můžete se nechat vyvést lanovkou na přilehlou horu, jet se projet lodí, nebo třeba navštívit místní hrad.

Po pobrouzdání v Malcesine jsme dali sbohem Gardě i Itálii a navštívili jsme slovinské přímořské městečko Piran. Byla to celkem šichta, protože do města nesmí auta. Resp. povolených je patnáct minut na rychlé vyházení věcí a pak ho hned musíte odstavit na několikapatrové parkoviště za městem. Patnáct minut je hodně šibeničních, když máte plný auto věcí, malý dítě a ubytování přímo v centru v uličkách tak úzkých a křivolakých, že po cestě svou ratolest málem vytřesete z kočáru. 

V Pirani jsme víceméně strávili jen večer a ráno. Vzhledem k tomu, že jsme po check outu neměli kam dát věci, opustili jsme tohle městečko dříve, než bylo původně v plánu. Ale i těch pár hodin tady se nám moc líbilo!

Nerozhozeni situací jsme se rozhodli pokračovat dál po pobřeží, až jsme dorazili do Chorvatské Poreče. Švihli jsme sebou na pláž, inhalovali blahodárný mořský vzduch a večer šli prozkoumat město.

Následující den jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší výpravy. Pomyslný praporek jsme zapíchli v parku Kamenjak, který najdete na úplném cípu Istrie. Je tu krásně průzračný moře, několik pláží a dost místa pro všechny, abyste se nemuseli mačkat.

S dobrým pocitem, že jsme si protáhli dýchací cesty solí a určitě díky tomu nebudeme po zbytek roku nemocný, jsme se přesunuli zpátky do Slovinska, konkrétně k řece Soče, která je ta nejtyrkysovější řeka, kterou jsem kdy viděla. Můj obdiv k ní je tak velký, že se sem vracím už po několikátý. (To boží městečko nad řekou je přímo městečko Soča a ti bláznivější z nás skáčou do vody přímo z mostu… mně k rozklepaným kolenům stačily přilehlé skalky). Pro milovníky vodopádů je Slovisko ráj. Tak třeba tenhle (slap Virje) najdete kousek od městečka Bovec, a i když vypadá dost divoce, dojdete k němu pohodlně i s miminem na rukou. 

Za místo k přenocování jsme vybrali Kranjskou Goru, což znamenalo, že jsme se cestou ještě stavili u jezera Lago del Predil na kraji Itálie. A taková „zajížďka“ vůbec nebyla špatná. Tohle místo je hodobóžový a vzhledem k jeho poloze poměrně mimo turistické trasy se dokonce může stát, že se tu ocitnete i (skoro) sami, což na místech s takovýmhle výhledem nebývá příliš zvykem.

Když jsme překročili zase zpátky slovinské hranice, vedly naše kroky k dalšímu vodopádu – tentokrát ke slapu Peričnik. Jeho největší krása tkví v tom, že se na tu dlouhou šňůru průzračné vody můžete podívat i zezadu, jde totiž obejít.

Pak jsme se prostě courali a poflakovali kolem řeky, nasávali čerstvý vzduch, uvařili si, otevřeli pivo a prostě si jen tak spokojeně byli. Slovinsko je na to totiž jako dělané.

Den na to jsme se vydali do triglavského národního parku. Bez konkrétního cíle, jen tak v toulavých botách. A všechna ta krásná zákoutí (a cedule s medvědy) jsme objevovali ryze náhodně.

Předposledním navštíveným místem, které jsme na téhle cestě zvládli, bylo Bohinjské jezero. Je o něco míň turistické a víc divočejší než Bled (resp. je větší pravděpodobnost, že se vám podaří najít si tu své poklidné místečko), zaplavete si tu, načerpáte good vibes a sníte svačinu nebo uděláte kafe s úžasným výhledem.